Potemnělá okna lidských obydlí ožívají v nepravidelném rytmu teplými barvami světel, ulice jsou prázdné a krajina umlká. Přesně odměřený denní příděl čtyřiadvaceti hodin je takřka vyčerpán. Pozvolna se smráká a na obloze se začínají rýsovat nejjasnější hvězdy převelice vzdálených světů. Přichází tma. Z exaktního se stává neurčité, z neurčitého neznámé. Činy přejí odvážným a nerozhodní získávají na kuráži. Noc, těch několik hodin pravdy a spontánnosti, dává lidem právo na soukromí, na projev sebe sama. Možností, jak ji prožít se nabízí hned několik. Někdo dává přednost práci, jiný studiu, další relaxuje a některý tento krátký čas s chutí věnuje činnosti, považované za prospěšnou pro zachování lidského rodu. Existují mnohé další varianty a právě pro jednu z doposud nejmenovaných jsem se dnešního večera rozhodl i já. Rozhodl jsem se jít cestou jež mi nikdy nebyla vlastní, avšak s přibývajícími léty uznávám, že má cosi zvláštního do sebe.
Teplota 12,8 °C, mírný severozápadní vítr, protrhaná oblačnost, sucho, beze srážek. Příchod tmy kvituji s povděkem a svoji identitu převlékám do hávu anonymity. Z chytrého zařízení zjišťuji, že je to právě 7 měsíců od mého posledního sportovního výkonu stejného charakteru, což mi na sebevědomí příliš nepřidává. Na druhou stranu mě to motivuje a utvrzuje v rozhodnutí strávit večer pohybem rychlejším, nežli je chůze sama.
Hned po opuštění domu si vychutnávám osobitost přírody, odpočívající po odpoledni naplněném sluncem. Jaro o sobě dává znát škálou vjemů, jenž se svými intenzitami vzájemně přebíjejí. Vzduch je prosycen vůní čerstvě posečené trávy a kvetoucích stromů. Pocitová teplota je nad očekávání příjemná a ani svěží větřík není na obtíž. Metry postupně ubíhají a mé tělo si pomalu začíná zvykat na zapomenutou zátěž. Pravidelný cyklus pohybů, kontrolovaný dech a neustálý posun kupředu ve mně evokuje pocit strojního mechanismu, který nezná brzd. Proto po zdolání kopce měním původní plán a trasu nepatrně prodlužuji. Okruh uzavírám v čase 20:07, se vzdáleností 3,3 km na kontě.
Ve spáncích mi rytmicky pulzuje, tepová frekvence je vysoko nad standardním normálem a svaly mám v jednom ohni. Jsem však spokojený, a to hned z několika důvodů. Prvně jsem rád, že jsem se odhodlal a našel sílu znovu začít. Dále s uspokojením přijímám fyzickou únavu, která dává zapomenout na nastřádané psychické napětí a otupělou mysl pozitivně očišťuje. V poslední řadě mám radost z faktu, že mě čin pro mnohé natolik banální a rutinní inspiroval a dovedl k sepsání tohoto příspěvku.
Juan
